příběh o neschopnosti uživatele – aneb i takhle lze prožít sobotní odpoledne

Milí čtenáři,
dnes tu pro vás mám výjimečně něco jiného než obvykle. V následujícím textu veselou formou popisuji prožitek ze sobotního odpoledne, kdy jsme se s kamarádem, nadšencem do Linuxu pustili do instalace Arch Linux. No a jak to celé dopadlo?


Za devatero horami a devatero řekami, v jednom malém městečku blízko státních hranic, stojí velký dům. V tom domě nachází se byt, v tom bytě pokojíček a v pokojíčku stoleček. Na stolečku poblikává monitor malého notebooku. Za stolem sedí uživatel a něco horlivě ťuká do klávesnice. Když vtom si notebook řekl, že ho trochu pozlobí a hodil mu pár errorů. I naštval se uživatel a rozhodl se, že toho má právě tak akorát dost a sáhl po instalačním médiu Arch Linux. Povolal tedy svého rádce, aby mu předčítal z příručky Instalace Arch Linux a práce mohla začít.

I nabootoval uživatel do instalačního rozhraní a jal se zadávat příkazy, pěkně jeden po druhém tak, jak mu je předčítal jeho věrný rádce. Nastavil si klávesnici do českého rozhraní, připojil se k wifině, na pět krát formátoval disk, namountoval všechny partitions, chrootnul se, nainstaloval základní systém a jal se konfigurovat čas, jazyk a uživatele. I nastavil uživatel uživatele, avšak mu bylo divné, že nějak nebyl požádán o uživatelské heslo, jen o heslo roota, ale nevzrušoval se nijak a bláhově si myslel, že ono se to ještě určitě někdy někde zeptá. Navíc i jeho rádce byl přece naprosto klidný a o nějakém hesle uživatele, kromě root password passwd se nezmínil.

I konfiguroval a instaloval uživatel svůj Arch s příjemným pocitem, dokonce i zavaděč nastavil, unmountoval všechny partitions a jal se restartovat.

I naběhl Arch Linux, avšak ouha. On chce heslo. No jo, jaké? A proč tam není grafické prostředí? No jo jak prosté, uživatel ho prostě nenainstaloval. Pátral však, jak se má do systému vlastně vůbec přihlásit a nakonec na to přišel. Zadal jméno root, heslo které si nastavil, ale bylo mu divné, že se mu nepodařilo ihned přihlásit. I napadlo uživatele ověřit si, zda je klávesnice v českém rozhraní a jejda, není. Jak je to možné? Vždyť klávesnici přece nastavil. No jo, ale jen v instalačním rozhraní, ťuká si na čelo.

I přihlásil se tedy s rozhraním anglickým a jal se instalovat grafické prostředí. To už zvědavost rádci nedala a namísto do příručky, udiveně a s očekáváním co se bude dít koukal uživateli na displej.

I povolil uživatel gdm.service a doufal, že se do systému dostane. Ale co to? Kde je ten vytvořený uživatel Archie, jehož příkaz jistě zadával? No nic, přihlásil se opět pod Rootem, nastartoval Orcu a v nastavení si účet vytvořil. A hele, Archie se našel, ovšem zakázaný. Jak je to možné?

Pak se uživatel rozhodl, že si pod sudo účtem něco nainstaluje, ale jaké to překvapení, že není v souboru sudoers? Že by si tam prostě svůj účet nepřidal? Ne, ne, jen se mu nechtělo vrtat v souboru sudoers při instalaci. I dopálila neschopnost uživatele a jal se obnovovat předešlý systém z poslední zálohy a někdy příště, to až na to bude mít opravdu čas se do Archu pustí znova. A jeho rádce mu slíbil, že příště se již instalační příručce bude lépe věnovat. Ale i uživatel si něco slíbil. Že si udělá čas si ji pořádně pročíst a hlavně jí porozumět.

Závěrem

Prokousat se instalací Arch Linux opravdu není žádný med, avšak po důkladném prostudování instalační příručky se vám do rukou dostane plnohodnotný a velmi dobře odladěný operační systém. Plánuji, že se brzy do instalace pustím znovu a tentokrát zodpovědněji. Když jsme se s kamarádem do instalace v sobotu pustili, nikdo z nás neočekával, že se vůbec dostaneme k téměř 100% funkčnímu systému, byl to však natolik nevšední a dobrodružný zážitek, že jsem si jej rozhodl zapsat a podělit se o něj i s vámi čtenáři.

3 komentáře

  1. Vojtěch Šmiro napsal:

    Tak to je super. Ale ještě napiš, kde tuto příručku sehnat, aby si ji mohli přečíst i další odvážlivci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *